Podívejme se na zoubek chronické spontánní kopřivce!

MUDr. Iva Karlová z Kliniky chorob kožních a pohlavních LF UP a FN Olomouc pro nás před kamerou shrnula informace, které zazněly během virtuálního 29. dermatovenerologického kongresu EADV o chronické spontánní kopřivce a přístupech využívaných v její léčbě. Zmínila také etiopatogenetické mechanismy jejího vzniku, odborná doporučení pro léčbu i jejich dodržování v reálné praxi. A též pohovořila o zkušenostech, které na Hané mají s její léčbou pomocí biologik.

„Chronická spontánní urtikárie je onemocnění charakterizované výsevem, který trvá déle než šest týdnů, přičemž svými subjektivními i objektivní příznaky velmi negativně ovlivňuje kvalitu života pacientů. Hlavními efektorovými buňkami jsou mastocyty, které jsou různými mechanismy aktivovány, čímž dochází k jejich degranulaci a uvolnění vazoaktivních mediátorů,“ říká I. Karlová před kamerou a osvětluje etiopatogenetické mechanismy podrobněji.

Zásadní úlohu při aktivaci mastocytů sehrávají imunoglobuliny E – ty se mohou podílet na této aktivaci třemi různými mechanismy. Buď jde o autoimunitní proces, který má známky alergie, a tato reakce je označována jako autoalergie. V tomto případě se imunoglobuliny E aktivují tím, že se na ně naváže autoantigen, který překříží dva sousední IgE, čímž dochází k aktivaci masotocytu a uvolnění vazoaktivních mediátorů. Druhý mechanismus je označován jako autoimunita. V tomto případě se autoprotilátky IgG vážou přímo na IgE receptory na mastocytech, čímž dochází k jejich aktivaci. A při třetím mechanismu hrají opět zásadní roli v souvislosti s IgG protilátky, které se vážou na IgE navázané na mastocytech, čímž opět dochází, k jejich degranulaci. Hlavní roli v etiopatogenezi chronické spontánní kopřivky hrají protilátky IgE a hlavní roli v léčbě tohoto onemocnění mají anti-IgE protilátky.

Jediným takovým lékem je v současné době omalizumab – monoklonální anti-IgE protilátka, která preferenčně reaguje s IgE, jež se navazují na receptor s nízkou afinitou (CD23). Autorka videokomentáře v této souvislosti zmiňuje i odkaz na relevantní literaturu (Gasser P et al., Nat Commun 2020). Nicméně příznaky chronické spontánní urtikárie jsou způsobeny zejména IgE receptory s vysokou afinitou. I proto se další výzkum anti-IgE terapie zaměřuje právě tímto směrem.

„V současné době jsou k dispozici mezinárodní doporučení pro léčbu chronické spontánní urtikárie a z těchto guidelines je zcela jasné, jak toto onemocnění diagnostikovat a léčit,“ konstatuje I. Karlová a zmiňuje i program AWARE, v rámci něhož bylo sledováno více než 5 000 pacientů, u nichž byla sbírána klinická demografická data o vyšetřování a léčbě. Na základě zhodnocení těchto dat se zjistilo, že klinická praxe není s odbornými guidelines právě v souladu. Onemocnění je stále léčeno méně, než by mělo být, a to navzdory tomu, že je k dispozici účinná terapie.

A jak se léčí chronická spontánní urtikárie v České republice? „Také bych vás ráda informovala o tom, jaké máme zkušenosti s léčbou chronické spontánní urtikárie na Kožní klinice FN Olomouc, kde máme i centrum pro léčbu tohoto onemocnění. Všichni pacienti jsou zde v souladu s doporučeními léčeni nejprve antihistaminiky v základní dávce a poté ve zvýšené dávce. Pokud ani zvýšená dávka antihistaminika nestačí ke zvládnutí symptomů, jsou poté indikováni k léčbě omalizumabem,“ sděluje ve videokomentáři I. Karlová a mimo jiné shrnuje: „Na naší klinice jsme dosud indikovali léčbu omalizumabem u 40 nemocných, přičemž u 35 z nich již byla léčba tímto lékem ukončena a u pěti terapie dále trvá. Stejně jako je to u chronické spontánní kopřivky obecně, i u nás tvoří významnou většinu pacientů ženy.“

V Olomouci zaznamenali výborný efekt léčby u 23 pacientů, částečný efekt u 11 osob a u jedné pacientky nedošlo ke snížení skóre UAS7 (Urticaria Activity Score) o více než 11 bodů, a proto u ní byla léčba po třech měsících přerušena. Ve videu k tomu I. Karlová říká více, mimo jiné i toto: „U našich pacientů jsme nezaznamenali žádné negativní vedlejší účinky léčby. Většina z léčených osob byli takzvaní časní respondéři, odpovídali tedy zlepšením klinického stavu již po první nebo druhé dávce omalizumabu, a pouze menší část byli takzvaní pozdní respondéři, jejichž stav se zlepšil až po třetím injekčním podání léku. U 20 z našich 35 pacientů byla léčba omalizumabem ukončena již po prvním cyklu, u dalších bylo zapotřebí přistoupit k třetímu i čtvrtému cyklu terapie.“

Plné znění videokomentáře I. Karlové můžete vyslechnout ve výše připojeném videu.